Vášeň jménem tatarák

Tara | 19.1.2012 - 19:13

Když jsem byla holka, scházela se u nás doma často skoro celá ulice. Sousedi totiž dorazili alespoň jednou měsíčně na mámin tatarák. Tehdy mně jejich chutě přišly nanejvýš odporné. Jak se někdo může cpát syrovým masem se syrovým vajíčkem a ještě se tvářit, že to je mimořádná lahůdka? Vždycky bylo veselo, jedlo se, pilo, všude typické aroma topinek s česnekem a mámu bolely ruce od škrábání masa.

Tatarák mě provázel od raného dětství a neopustil mě ani v dospělosti. Kolikrát se mi stalo, že mě někdo z přátel v restauraci vyzval: „Pojď, dáme si napůl tatarák!“ Nepřipadalo v úvahu, sorry fakt ne! Nikdy! Pak mě začal přesvědčovat manžel, ale argumenty typu: „aspoň to ochutnej, nevíš, co je dobré“ u mě nemohly uspět. Až jednoho krásného večera jsem v nějakém pomatení smyslů tatarák ochutnala. Pane jo, mňam, uznávám, že je to vážně strašně dobré, ale ten blok z konzumace syrového masa mi dovolil kousnout do topinky jenom dvakrát.

Za pár měsíců jsem kousla třikrát, časem snědla celou jednu topinku, no a dnes se můžu po tataráku utlouct. Považuju ho za jednu ze svých oblíbených pochoutek. Tatarák a sushi – moje favorizovaná dvojka. Kdo by to do mě kdysi řekl?! A z toho plyne poučení, že člověk se nemá ničeho odříkat, a že chutě se prostě mění.

všechny příspěvky od tohoto autora

Založte si svůj gastronomický Zápisník a pište, co jste vařili, co jste ochutnali, doporučte vyzkoušené kulinářské triky, nezapomeňte na žádný gastronomický zážitek. Nejlepší komentátoři získají účast v exkluzivním kuchařském kurzu